Tento projekt nabídl dětem umístěných ve Středisku výchovné péče ve Valašském Meziříčí jiný, netradiční způsob výuky a inovativní formy trávení volného času pomocí různorodých zážitkových aktivit a tím tak zvýšit šanci na minimalizaci problémů při opětovném návratu do přirozeného prostředí.
V rámci terapeutického programu jsme dětem nabídli různorodé zážitkové aktivity a jiné formy vyučování.
Během tzv. ranních skupin měly děti možnost vyzkoušet si různé interaktivní hry a nevšední metody spolupráce. Ranní skupiny trvaly vždy jednu hodinu a po úvodním přivítání následovalo krátké povídání o to, jak se kdo cítí, co kdo „má na srdci“, podporovali jsme vyjadřování svých pocitů, myšlenek a názorů. Poté bylo realizováno konkrétní téma. Na závěr proběhlo krátké shrnutí, zhodnocení, pochvala a poděkování.
Některé hodiny byly věnovány relaxaci s řízenou imaginací. Cílem bylo vnitřní zklidnění a uvolnění dětí a následná podpora fantazijních představ. Potom měly děti za úkol své fantazie výtvarně znázornit pomocí pastelek na papír. Šimon měl zpočátku potíže s uvolněním, nedařilo se mu v klidu ležet a představovat si tíhu a teplo. Teprve po několika hodinách relaxace toho byl schopen. Podařilo se navodit bezpečnou atmosféru, postupně se všem dětem dařilo uvolnění těla, zacílení mysli na konkrétní téma.
V jiných hodinách jsme se věnovali výrobě sádrových masek a následnému výtvarnému dotvoření. Výroba masek probíhala vždy ve dvojících – jeden leží na podložce, druhý mu vytváří masku ze sádrových obvazů, poté se vymění. Děti tak byly nuceny spolupracovat, kooperovat, vnímat pocity druhého člověka, učily se trpělivosti. Tato technika se dětem velmi líbila, byly mile překvapeny, co dokáží během chvíle vyrobit. Z následného libovolného zdobení své masky měly velkou radost, zaujatě pracovaly a daly si na svém výrobku záležet. Šimon měl velké potíže při této činnosti, obával se, co se bude dít, nechtěl být ponechán druhému dítěti „napospas“. Nechal se dlouze přemlouvat, nakonec však překonal svůj strach a nechal si masku vyrobit. Když tvořil masku druhému, to už byl spokojenější, měl situaci plně pod kontrolou, s pomocí dospělého zvládl masku vyrobit.
Během ranních skupin jsme dále používali dramaterapeutické techniky, jako je např. „hraní rolí“, jde o navození různých situací a jejich přehrávání. Děti se musí vžívat do role jiného člověka, do jeho pocitů, myšlenek apod., představuje si, jak se asi ten druhý cítí, co prožívá. Jinou formou je hraní situací, kdy představíme konkrétní situaci a požadujeme po dětech její řešení. Hraje se tak dlouho, dokud nedojdou k nalezení řešení přijatelné pro všechny zúčastněné. Při vytváření scének a závěrečném představení děti rozvíjely vzájemnou spolupráci a učily se komunikovat, musely promyslet a naplánovat způsob řešení. V těchto činnostech se Šimon projevoval hodně zbrkle, reagoval impulzivně, měl potíže s promýšlením situací. Musel být korigován, usměrňován. Postupně zjišťoval, učil se, jak ve kterých situacích má jednat, co je žádoucí a co nikoliv.
Jinou formou práce během ranních skupin byla „hra s LEGEM“. Děti měly za úkol postupovat podle plánku a sestavit vybraný model. Jednalo se o LEGO Technic, které je náročnější na přesnost. Vyžadovalo to od dětí hodně trpělivosti a důslednosti. Podporovali jsme je v tom, aby se nevzdávaly, překonávaly případné překážky. Odměnou jim byl model, který fungoval (na baterky). Zde měl Šimon velké potíže se zacílením pozornosti, měl tendence urychlovat činnost, přeskakovat stránky návodu. Což vedlo k tomu, že daný model nefungoval a chlapec byl nucen se vrátit na začátek. Objevovalo se se vztekání, nadávky, pláč a někdy mu i dlouho trvalo, než byl schopen opět začít. Díky této zkušenosti se učil trpělivosti, důslednosti, pečlivosti.
Během odpoledního programu byly dětem nabízeny nejrůznější sportovní aktivity. Nejčastěji byla využívána jízdní kola, koloběžky či kolečkové brusle. Vždy se naplánovala nějaká trasa, děti s ní byly seznámeny a jelo se. Při sportovní činnosti docházelo u dětí k „vybití“ přebytečné energie, odreagování od každodenních povinností. Zároveň se učily disciplíně, dodržování pravidel, toleranci vůči druhým, kteří nejsou třeba tak sportovně nadaní. Šimon měl problémy s aktivním využívání volného času a tudíž se mu jakákoliv sportovní aktivita ani nechtěla dělat. Bylo nutné ho často povzbuzovat, chválit, aby se vůbec zapojil. Někdy bylo nutné mu připomínat dodržování pravidel. Pokud zvládl vyjížďku na kole či na bruslích, měl pak ze sebe radost, chlubil se, jaký kopec dokázal vyjet či kolik kilometrů ujel na bruslích.
Při odpoledních či víkendových činnostech nechyběla také spolupráce s dalšími dětmi mimo naše zařízení. Šimon se účastnil sportovních aktivit (fotbal, vybíjená) společně s jinými, pro něj neznámými dětmi. Byl také členem týmu v dopravní soutěži na dopravním hřišti ve Valašském Meziříčí. Jeho reakce byly však nevyzpytatelné, často zareagoval nepřiměřeně, zejména tehdy, když toužil po pozornosti, chtěl za každou cenu zaujmout a někdy se jedná až o protispolečenské chování (vulgární vyjadřování, občasné agresivní projevy, nevhodné posměšky a poznámky). Ostatní „zdravé“ děti (bez poruch chování) reagovaly téměř ukázkově, jeho chování buď přehlížely, nebo jej slušně upozornily, ať toho nechá. Nedošlo tudíž k žádným konfliktům či dokonce k bitkám. Šimon díky tomu získal zkušenost, že toto jeho chování je spíše obtěžující než obdivu hodné a tím pádem i zbytečné.
Ve vyučování jsme využívali výpočetní techniku. Zejména v matematice, českém jazyce a v anglickém jazyce. Dětem jsme předkládali výukové programy na PC. Jejich úkolem bylo doplňování, počítání, dopisování do programu dle instrukce. Tato forma práce se dětem velmi líbila, práce na PC je velmi bavila a ani nevnímali, že se učí. Šimon se dovedl velmi rychle zorientovat v zadání a plnil úkoly, procvičoval učivo. Někdy se mu však nechtělo a opět musel být povzbuzován k činnosti.
Celá zpráva: